Dodavatelské řetězce v přechodové zóně mezi odolností a konkurenceschopností

Dodavatelské řetězce se po desetiletí stále více internacionalizují, zejména v případě elektrotechnického a digitálního průmyslu – a také malých a středních podniků. Výrobci elektrotechnických kapitálových statků zpočátku následovali globalizaci svých velkých zákazníků, aby se nakonec sami stali „celosvětovými hráči“. Výroba složité elektroniky dnes vyžaduje dodávky polovodičů a elektronických součástek z celého světa. 

Elektronická zařízení, jejichž dodávané součásti a komponenty jsou vyráběny výhradně v evropských zemích, představují naprostou výjimku. Skutečné místo výroby, kde je elektronické zařízení smontováno, není pro otázku složitosti dodavatelského řetězce rozhodující. Například přesun výroby z Asie do Evropy za sebou táhne jako lana mnohostranné dodavatelské řetězce. V mnoha případech se složitost dodavatelských řetězců bude i nadále zvyšovat. „Reshoring“, na který se často odvolávají politici a o kterém se mluví ve veřejných médiích, tedy návrat domácí výroby do Německa nebo Evropy, není pro globálně působící společnosti v elektronickém a digitálním průmyslu účinnou strategií, jak zjednodušit dodavatelské řetězce, a tím je učinit odolnějšími! 

Globalizace těchto průmyslových odvětví postupuje ze zcela odlišných důvodů. Nejdůležitější roli hraje především blízkost důležitých odbytových a dodavatelských trhů v Asii a Americe. Kromě toho představovaly vždy hnací sílu globalizace také vyrovnávání měnových rizik, přístup na konkurenceschopné trhy práce, získávání kvalifikovaných pracovníků a výzkumné a vývojové instituce. V důsledku toho vzrostla komplikovanost dodavatelských řetězců a epidemie onemocnění Covid-19 nemilosrdně odhalila jejich zranitelnost. Krize způsobená onemocněním Covid-19 však také ukázala, že pokles objemu zakázek se stal dominantním problémem již po několika týdnech a že reakce firem na snížení objemu jejich obchodních příležitostí a nečekaně rychlé oživení trhů vedly ke skutečnému přetížení dodavatelských řetězců již koncem roku 2020.

Ve světle těchto zkušeností jsou jediné účinné metody pro udržení dodavatelských řetězců a zachování vlastní výroby nepohodlné a nejsou žádnou novinkou. Na jedné straně musí být kritické komponenty – zejména složité polovodičové čipy – již ve fázi návrhu výrobku podloženy alternativami. To je mnohem náročnější než prostá strategie „druhotného zdroje“. V naprosté většině případů představují polovodičové čipy proprietární konstrukci s rozsáhlou ochranou „duševního vlastnictví“, a proto je nelze stoprocentně a okamžitě nahradit. Strategie „druhotného zdroje“ se proto musí vztahovat k návrhu jiného obvodu s dalšími součástkami z jiných dodavatelských zdrojů. To výrazně zvyšuje náklady a dobu vývoje.

Druhou strategií stabilizace dodavatelských řetězců je zajištění velkého množství vlastních zásob, a to jak surovin, tak hotových výrobků.

Obě strategie jsou pro výrobce elektroniky vlastně „banální“, a přesto se toto odvětví snaží v rámci posouzení rizik stále více omezovat nadbytečné návrhy ve prospěch rychlejší „dodávky na trh“ a také ještě více snižovat zásoby surovin a hotových výrobků, především kvůli zajištění většího množství volných finančních prostředků. Toto posouzení rizik je třeba přehodnotit a vyvážit na základě průběžně získávaných zkušeností.

Největším nebezpečím, které z nyní nabytých zkušeností vyplývá, by však byl rozpad zavedených globálních investic, zejména a především pro malé a střední podniky působící v elektrotechnickém a digitálním průmyslu. Deglobalizace nebo „oddělování“ by znamenaly krok zpět do uzavřených obchodních zón nebo dokonce národních států s nezbytnými ochranářskými obchodními bariérami. Tento scénář by mohl mimo jiné zničit prosperitu v mnoha regionech světa, ne-li ve všech. Navíc by dnešní doutnající konflikty na hranicích obchodních oblastí propukly otevřeně i v převážně izolovaném světě. Deglobalizovaný svět bude s největší pravděpodobností chudší a s vyšším rizikem válečných konfliktů než dnes.

Skutečným problémem pro globálně působící malé a střední podniky proto není komplikovanost a zranitelnost mezinárodních dodavatelských řetězců, ale riziko, že otevřený mnohostranný světový obchod bude stále více omezován a že by si politické a ekonomické oddělování obchodních oblastí vyžádalo úplné přeskupení tvorby hodnot.